Dobrovolnictví na cestách
Nejlepší cesta, jak zemi poznat úplně jinak než běžný turista, a také jeden z nejlevnějších způsobů, jak cestovat dlouho, smysluplně a ještě se toho spoustu naučit? Pro mě určitě spojení cestování s dobrovolnictvím. Pár hodin denně pracujete a výměnou dostanete střechu nad hlavou a často i jídlo zdarma.
„Jako dobrovolník se často už po pár dnech stanete součástí rodiny," říká kamarád Slávek Král, který dobrovolničil ve více než čtyřiceti zemích. Vím přesně, co tím myslí. Na Srí Lance mi dokonce jeden ze zaměstnanců čajové farmy, kde jsem před mnoha lety poprvé k dobrovolnictví přičichl já, nabídl při společné večeři u něj doma za ženu svou dceru. Zdvořile jsem odmítl – ale v tu chvíli jsem věděl, že takhle blízko bych se jako běžný turista k místním nikdy nedostal.
Co si pod dobrovolnictvím na cestách představit konkrétně?
V nejjednodušší podobě jde o výměnu: nabídnete svůj čas a práci, hostitel vám zajistí střechu nad hlavou a jídlo. Portály jako Workaway, HelpX nebo WWOOF sdružují tisíce takových nabídek po celém světě – od alpských ekofarem přes soběstačné domy nebo kulturní centra v Portugalsku až po záchranné stanice pro opice v amazonském pralese. Můžete vyrazit na týden i na mnoho měsíců, hostitelé ale logicky upřednostňují delší pobyty. Přeci jen chvíli trvá, než vás naučí vše potřebné a začnete jim skutečně šetřit práci.
Motivací lidí k dobrovolničení je víc. Někdo chce pomoci. Někdo chce levně a dlouho cestovat. Někdo hledá větší smysl nebo změnu v životě a chce si vyzkoušet úplně jiný životní styl. Nejčastěji je to kombinace. Pro mě osobně bylo zásadní poznat skutečný život v dané destinaci – doslova si ho zažít na vlastní kůži. Také jsem se toho ale spoustu naučil o světě, lidech i o sobě. Jak píše Jana Hejlová v knize Dobrovolníkem na cestách: „Dobrovolník je od toho, aby pomáhal – ale odměna, kterou si odnese, je nezřídka mnohem hodnotnější než peníze.”
Nabídky jsou přitom pestřejší, než by vás napadlo. Na dobrovolnických webech narazíte třeba na možnost pomáhat s ochranou goril v Ugandě, starat se o koně na Novém Zélandu, obnovovat prales v Ekvádoru, stavět školu v Himálaji nebo plout měsíc po Karibiku na lodi výměnou za pomoc s vařením. Ale stejně dobře můžete strávit pár týdnů na ekofarmě kousek od Vídně nebo vypomoct s domácností rodině v Paříži.
Čajová farma na Srí Lance: když vás přijmou za jednoho z nich
Moje první dobrovolnická zkušenost mě zavedla na organickou čajovou farmu ve vesnici v horách, daleko od turistických tras. Žádný hotel, žádná auta, žádná samoobsluha a signál i elektřina jen za dobrého počasí. Kopal jsem motykou díry pro výsadbu nových čajovníků, nosil nepálené cihly na stavbu nové kuchyně a spravoval cestu do džungle. Přesně v momentech, kdy mi pot po zádech tekl proudem, mě místní přestali brát jako turistu. Sice vůbec nechápali, proč to dělám, ale i tak mě brali prostě jako jednoho z party. Jeden ze zaměstnanců mě pak pozval k sobě domů a představil celé své početné rodině.
Zároveň jsem poprvé opravdu pochopil, co stojí za spoustou věcí, které bereme jako samozřejmost. Čaj, pepř, mango, avokádo – za každou z těch plodin se skrývá tvrdá dřina, závislost na počasí, nejistota. Na vlastní oči jsem viděl, jak klimatická změna dopadá na malé farmáře, jejichž celá obživa závisí na tom, jestli déšť přijde ve správnou dobu nebo jestli ho nebude až moc. Podobnou zkušenost potvrzuje i kamarádka Anička, která jako dobrovolnice učila angličtinu v Indonésii: „Naučila jsem se nebrat sebe i ostatní věci tak vážně, vážit si toho, co mám a do jakého luxusu jsem se narodila. Jaké mám příležitosti v životě ve srovnání s lidmi z chudších zemí.” Pod její slova bych se klidně podepsal.
Ekofarma v Rakousku: dobrovolničení s dvouletým dítětem
O pár let později jsme se s ženou Zuzkou a dvouletým synem Štěpánkem vydali na malou farmu kousek od Klagenfurtu. Koně, velký fóliovník plný zeleniny, rozlehlá zahrada a spousta klasické farmářské práce. Věděli jsme, do čeho jdeme – a bylo to skvělé.
Štěpánkovi se tam líbilo možná víc než nám. Trhal maliny a ostružiny, pomáhal se zalíváním, koupal se v plechové vaničce na dvoře. Farma byla pro dvouletého kluka jedno velké dobrodružství – a my jsme mohli strávit dva týdny v nádherném alpském podhůří prakticky za pár korun. Platili jsme jen cestu a dobrovolně část jídla. Ve volných chvílích jsme jezdili plavat do jezera nebo chodili na procházky do okolních kopců.
Na farmě navíc pracovalo několik dalších dobrovolníků z různých koutů Evropy. Mezinárodní parta je jedna z věcí, na které lidé při dobrovolnictví nejčastěji vzpomínají – a my nejsme výjimka. Sdílení kuchyně, večeří a povídání u ohně s lidmi, které byste jinak nepotkali, může být samo o sobě hlavní důvod na některý z projektů vyrazit.
Dobrovolnictví s malým dítětem samozřejmě není jen růžové. Každý z nás měl podle domluvy s hostiteli pracovat 4–5 hodin denně, takže jsme se střídali. Dopoledne jeden ve fóliovníku pečoval o rajčata, druhý někde venku o Štěpánka. Po obědě jsme se vystřídali. Společného času tak moc nezbývalo, natož abychom měli i volnou chvíli sami pro sebe. Ale věděli jsme o tom dopředu a brali to jako součást dohody. A upřímně – moc rádi na ten výlet všichni vzpomínáme.
Když jde o víc než levné cestování
Dobrovolnictví má ale i jinou tvář – hlubší, náročnější a s úplně jiným dosahem. Vedle krátkodobých pobytů a výpomoci na farmách existují projekty, kde jde primárně o pomoc: výuka dětí v rozvojových zemích, práce v sociálních službách nebo komunitních centrech, obnova po přírodních katastrofách nebo ochrana ohrožených ekosystémů. Takové projekty trvají měsíce, někdy i rok, a většinou si hodně vybírají, koho vezmou.
Motivace dobrovolníka tady musí být mnohem pevnější než jen touha levně cestovat. Výběr organizace z vaší strany si také zaslouží výrazně větší pozornost – ne každý projekt, který se tváří dobročinně, skutečně pomáhá. Stojí za to zjistit, kdo za ním stojí, jak nakládá s financemi a jestli je zapojení dobrovolníků pro místní komunitu skutečným přínosem, nebo jen obchodem s pocitem dobrého skutku.
Pokud ale narazíte na projekt, který to myslí vážně, odměna je odpovídající – a to i v kariéře. Půlrok v zahraničním dobrovolnickém projektu zaujme v životopisu mnohdy výrazně víc než pět let praxe v oboru. Zaměstnavatelé v něm totiž vidí samostatnost, silnou vnitřní motivaci, schopnost se učit, pracovat v mezinárodním prostředí, jazykové dovednosti a – možná nejcennější – schopnost zvládat nekomfortní a neznámé situace.
Konkrétní příležitosti? Program Erasmus+ financuje spoustu dlouhodobých dobrovolnických pobytů v zahraničí pro mladé lidi – náklady na cestu, ubytování i stravu hradí z velké části grant. Česká organizace INEX-SDA pak zprostředkovává projekty po celém světě, od krátkodobých pracovních táborů až po dlouhodobé mise. Obě možnosti stojí za to prozkoumat jako první krok.
Jak začít?
Nejjednodušší vstupní brána je portál Workaway nebo HelpX. Členství stojí v řádu stokorun ročně, nabídek jsou tisíce. Projděte si profily hostitelů, přečtěte recenze předchozích dobrovolníků a napište těm, kteří vás zaujmou nejvíc. Víc tipů vás čeká v samostatném článku v tomto čísle nebo zmíněné knize Dobrovolníkem na cestách.
Začít lze klidně blízko – v Rakousku, Polsku, Slovinsku nebo Itálii. Nemusíte hned létat na druhý konec světa. Desítky projektů najdete dokonce i v Česku a na Slovensku. Důležitější než destinace je to, jestli nabídka dává smysl: co se od vás očekává, co dostanete na oplátku a jestli vám to sedí. A pak už jen vyrazit.
Populární Travel Bible a další tipy a triky na levné cestování naleznete zde.
Autor
