S Havranem na sopku

Cestování a focení byly odjakživa moje dvě velké vášně, takže není divu, že se přirozeně propojily. S foťákem na krku a dronem v báglu jsem projel křížem krážem celej svět od Patagonie po Japonsko. Vůbec nejfotogeničtější jsou za mě severské destinace jako Lofoty nebo Faerské ostrovy, ale pokud bych měl vybrat jednu z nich, kam mě baví jezdit opakovaně, volím Island. Tenhle ostrov v severním Atlantiku je totiž pokaždé jiný. A já se tam pravidelně vracím mimo jiné s fotografickými výpravami Expedition Clubu zprostředkovat i ostatním fotografům jednu z těch událostí, které se objeví párkrát za život. Jak to všechno začalo?

Moje babička vždycky říkala: „Všechno špatný je k něčemu dobrý.“ Pravdivost tohoto okřídleného rčení se potvrdila, když mě přes Vánoce 2020 sklátila čínská chřipka. Hned následující jaro se totiž ukázalo, že kdyby k tomu nedošlo, nebylo by možné dostat se bez nezbytné karantény na hermeticky uzavřený Island v době, kdy se na poloostrově Reykjanes probudil vulkán Geldingadalir.

Když jsem po roce stráveném z velké části v azylu na naší chalupě v Beskydech zaznamenal informaci, že na Islandu začala poměrně výjimečná sopečná erupce, při které se láva hrne na povrch z hloubky zhruba 20 kilometrů, došlo mi, že není jiná možnost, než se sbalit a vyrazit. Do batohu jsem naházel výbavu, která sestává hmotnostně zhruba z 80 % z foto a filmařské techniky – 2 Nikon těla s hromadou objektivů, dron DJI Air2s, který se mi osvědčil i v silném větru nad útesy a zároveň je rozumně skladný, stativ, iPad na rychlé zpracování fotek a různá drobotina jako paměťové karty, baterie, nabíječky apod. Menší část proviantu pak zahrnuje oblečení, spacák, doklady apod. Většinu oblečení na cestu mám na sobě, takže v báglu se ten zbytek vejde do mikrotenového sáčku ☺. Na poslední chvíli se mi podařilo do výpravy uvrtat ještě dva podobně postižené magory z filmařské komunity, Marka s Honzou, kteří už taky covid prodělali. A než jsme se nadáli, stojíme v Keflavíku na letišti.

Po příletu fasujeme místo původně domluveného ojetého Renaulta zbrusu nového transportera, kterého jsme pojmenovali Ragnar. Za zvuků songu Born To Be Wild z filmu Bezstarostná jízda vyrážíme patřičně nabuzení rovnou k sopce. Cestu k vulkánu poznáte podle štrůdlu místňáků, který se táhne z provizorního parkoviště až ke kráteru. Na parkovišti, kde nějaký místní podnikavec hned postavil budku s fish & chips, se rojí rodinky s dětmi i důchodci z Reykjavíku a ze všech vyzařuje nadšení asi jako když se v Brně vyrazíte v sobotu koupat na Prigl. Naše image drsných dobrodruhů tím trochu utrpí, ale nenecháme se odradit a se zarputilými výrazy šplháme lávovou sutí do kopce.

Po hodinovém tripu s naditým báglem, jehož obsah má cenu menšího soukromého ostrova v Karibiku, se před námi otevírá pohled na lávové pole a z něj tyčící a bublající sopouchy. Po cestě kolem tuhnoucí lávy syknem pivo a upečeme zásobu párků na lávě, jejíž zbytky nám pak příjemně křupají mezi zubama. Usoudili jsme však, že co pochází z nitra naší matičky země, nemůže být škodlivé a zbytečně se neznepokojujeme sirnou chutí. Poté se s plným žaludkem vydáváme až k nejzazšímu sopouchu.

To pravé divadlo ovšem nastává až navečer. Naším směrem se nečekaně vylilo větší množství lávy, která vbrzku utvořila žhnoucí řeku tekoucí doslova na dosah od nás a dalo se k ní přijít zhruba na dva metry, než by začal člověk doutnat. Zde obřadně vypouštím Flájboje, jak jsem pojmenoval svého drona, vědom si toho, že pravděpodobnost přežití nad sopkou je zhruba 50 %. Hrozí mu totiž nejen zásah lávovou pumou a přismahnutí při nízkém průletu, ale taky srážka s jiným strojem. Jen v našem perimetru je totiž v jednom okamžiku ve vzduchu několik dalších dronů, čtyři helikoptéry a pár menších vyhlídkových letadel, všichni svorně v jedné letové hladině nad zlověstně bublajícím kráterem. Z toho důvodu se snažím držet neustále nízko nad lávovou řekou a v pohybu. Jakmile totiž dron zastaví, plasty se začnou okamžitě tavit. Místní guardy ovšem tahle droní apokalypsa vůbec neznepokojuje. Občas nějakému pilotovi zvědavě nakouknou přes rameno, jak vypadá sopečná oblast z ptačí perspektivy a případně požádají, jestli bych nezalítnul okouknout ještě tenhle nebo tam ten sopouch.

Po půlnoci se s hromadou natočeného a nafoceného materiálu, vyčerpaní, ale spokojení, vydáváme zpět k autu. Čeká nás ještě deset dní v liduprázdné islandské divočině a pak nejnáročnější část, třídění a úprava fotek a natočených záběrů.