Cestování musí občas bolet
Martin Půlpán, známý jako Lost Czech Man, navštívil už 103 zemí světa. Podle něj musí cestování bolet a být nepohodlné. Jedině tak si zapamatujete každé místo, které navštívíte, a každý okamžik, který zažijete! Zpovídali jsme cestovatele a průvodce, pro kterého je objevování světa celoživotní vášní, s níž nehodlá přestat.
V tomto článku
- Vaše mapa cest vypadá jako pavučina přes celou planetu. Máte spočítáno, kolik dní v roce jste doma?
- Téma našeho čísla jsou baťůžkáři. Vy jste v tomto ohledu extrémní minimalista. Jak dlouho se balíte na cesty?
- I při své skoro dvoumetrové výšce, zažil jste na cestách někdy skutečný strach?
- Změní se na cestách nějak vaše vnímání času a priorit?
- Jak komunikujete s místními, když si nerozumíte ani slovo?
- Prošel jste velký kus Hedvábné stezky a došel až do Číny. Jaká je ta země doopravdy?
- Vaše putování je jako lekce zeměpisu a historie v reálných kulisách. Je pořád co se učit?
- Při svých cestách narážíte na zajímavá lidská propojení. Které setkání vám hodně utkvělo v paměti?
- Působíte v Expedition Clubu, ale organizujete i vlastní, velmi specifické výpravy. Jak si vybíráte lidi, které berete s sebou?
- Z fyzické únavy se člověk zotaví. Ale jaké je to sledovat válečné konflikty v zemích, které vám přirostly k srdci?
- Jaké jsou vaše plány pro letošní rok?
Vaše mapa cest vypadá jako pavučina přes celou planetu. Máte spočítáno, kolik dní v roce jste doma?
Minulý rok jsem byl mimo domov 163 dní a letos bych to chtěl překonat. Jakmile jednou najedete na vlnu dobrodružství, už se z ní nedá lehce vystoupit. Ale současný domov v Bratislavě i rodné Česko mám rád. Jsme krásná země, na kterou si lidé stěžují naprosto zbytečně.
Téma našeho čísla jsou baťůžkáři. Vy jste v tomto ohledu extrémní minimalista. Jak dlouho se balíte na cesty?
Lidé vozí dva obří kufry i na čtrnáct dní k moři. Nechápu to. Můj limit je deset kilo, všechno navíc vyhazuju. V podstatě se balím půl hodiny před odjezdem. V batohu mám tři trička, jedny kalhoty, mikinu a pár kusů prádla. Důležité je mít pas, platební kartu, nějaké dolary a telefon. Jakmile opustíte EU, všechno seženete desetkrát levněji než u nás.

I při své skoro dvoumetrové výšce, zažil jste na cestách někdy skutečný strach?
Víte, kde mám strach? V Praze na hlavním nádraží, když vystoupím z vlaku. Na Blízkém východě nebo v Africe se není čeho bát. Jednou jsme s kamarádem uvízli za totální tmy v zapadlé vesnici u hranic Gambie a Senegalu. Projela tam tři auta za den. Na vteřinu nás napadlo, jestli jsme to nepřehnali, ale pak jsme byli spíš natěšení. Nakonec jsme spali v rozpadlém domě u místních a byl to jeden z nejlepších zážitků.
Změní se na cestách nějak vaše vnímání času a priorit?
Určitě. V Česku jede vlak o pět minut pozdě a všichni jsou naštvaní. V horách na hranici Uzbekistánu jsem potkal muže, kterému auto zapadlo do příkopu. Byl úplně klidný a řekl: Počkám, ono se to nějak vyřeší. To mě inspirovalo. Na cestách často nevnímám čas, nevím ani, jaký je den. Jdu horami a řeším jen nejbližších pár hodin, kam dojdu, kde budu spát. A když domorodci ve vesnici tancují, jdu tancovat s nimi.
Jak komunikujete s místními, když si nerozumíte ani slovo?
Nejdůležitější je jít s otevřeným srdcem. Když se usmějete, druhý člověk vám úsměv vrátí. Když si s někým v zapadlé vesnici potřesete rukou, hned vidíte, jak se přístup změní. Ptají se, kde jste se vzal a jestli nepotřebujete pomoct. Nikdy se mi ani na údajně nebezpečných místech nestalo, že by mi někdo nepomohl. Lidé nemají potřebu vám ubližovat.

Prošel jste velký kus Hedvábné stezky a došel až do Číny. Jaká je ta země doopravdy?
Obrovská. Rozmanitá. Čína nás v mnoha ohledech technologicky totálně předběhla. Tam v podstatě neexistuje hotovost, i babička na trhu v zapadlé uličce chce QR kód. V supermoderních městech máte pocit, že jste někde v budoucnosti, zatímco o pár set kilometrů dál v poušti se zastavil čas. V ujgurské provincii Sin-ťiang jsou zase checkpointy každých padesát kilometrů, všude jsou kamery a skenery jako v policejním státě. Ten kontrast je neuvěřitelný.
Vaše putování je jako lekce zeměpisu a historie v reálných kulisách. Je pořád co se učit?
Doslova. Ve dvaačtyřiceti si dodělávám magisterský titul z mezinárodních vztahů, protože mi to dává klíč k pochopení souvislostí. Když jsem seděl v čínském Turfanu v poušti a jedl ty nejsladší hrozny na světě, o kterých psal už Marco Polo ve 13. století, měl jsem až pocit dojetí. Jako bych byl součástí té historické kontinuity. Města jako Samarkand, Buchara nebo íránský Esfahán mají duši, která se nevytratila ani pod nánosem moderní doby.
Při svých cestách narážíte na zajímavá lidská propojení. Které setkání vám hodně utkvělo v paměti?
Takových je spousta. Třeba v tádžických horách jsem potkal starého pána, který na mě okamžitě vybafl: Československo! Ukázalo se, že v sedmdesátých letech sloužil jako sovětský voják v Olomouci. Najednou sedíte v zapadlé vesnici v Pamíru a vyprávíte si o Hané. Je to fascinující a trochu absurdní. Na to se nedá zapomenout.

Působíte v Expedition Clubu, ale organizujete i vlastní, velmi specifické výpravy. Jak si vybíráte lidi, které berete s sebou?
V Expedition Clubu jsem profesionální průvodce, tam jsou pravidla účasti daná. Ale u svých vlastních akcí uplatňuju drsný filtr. Zájemcům do telefonu líčím ty nejhorší možné scénáře, zimu, hlad, totální nepohodlí. Kdo se nezalekne, ten může jet. Cesta musí občas bolet. Musíte stát v horách a říkat si: Doprčic, co tady dělám? Jen tehdy si ten zážitek skutečně zapamatujete a někam vás to posune.
Z fyzické únavy se člověk zotaví. Ale jaké je to sledovat válečné konflikty v zemích, které vám přirostly k srdci?
Třeba Írán považuji za svůj druhý domov. Lidé, kteří mi tam kdysi nezištně pomohli, jsou pro mě jako rodina. Když tam vypnou internet a já o nich tři týdny nic nevím, nesu to strašně těžko. Aktuální konflikty pro mě nejsou jen televizní zprávy, je to hluboká osobní bolest. První věc, kterou udělám, až se situace uklidní, bude, že do Iránu pojedu pomáhat, i kdyby to znamenalo odklízet trosky.
Jaké jsou vaše plány pro letošní rok?
Letím znovu do Ghany a Toga. Pak mě čeká speciální expedice z Ázerbájdžánu lodí přes Kaspické moře do Turkmenistánu, což je jedna z nejméně navštěvovaných zemí na světě, a skončíme v Uzbekistánu. V létě pojedu tradičně do střední Asie jezdit na koni po Kyrgyzstánu, s přítelkyní chceme vyrazit do Číny a v plánu mám i Maroko, Saúdskou Arábii nebo Írán. Svět je malý a byla by obrovská škoda nevidět ho celý.
Autor

