Cestování musí občas bolet

Minulý rok jsem byl mimo domov 163 dní a letos bych to chtěl překonat. Jakmile jednou najedete na vlnu dobrodružství, už se z ní nedá lehce vystoupit. Ale současný domov v Bratislavě i rodné Česko mám rád. Jsme krásná země, na kterou si lidé stěžují naprosto zbytečně.

Lidé vozí dva obří kufry i na čtrnáct dní k moři. Nechápu to. Můj limit je deset kilo, všechno navíc vyhazuju. V podstatě se balím půl hodiny před odjezdem. V batohu mám tři trička, jedny kalhoty, mikinu a pár kusů prádla. Důležité je mít pas, platební kartu, nějaké dolary a telefon. Jakmile opustíte EU, všechno seženete desetkrát levněji než u nás.

Víte, kde mám strach? V Praze na hlavním nádraží, když vystoupím z vlaku. Na Blízkém východě nebo v Africe se není čeho bát. Jednou jsme s kamarádem uvízli za totální tmy v zapadlé vesnici u hranic Gambie a Senegalu. Projela tam tři auta za den. Na vteřinu nás napadlo, jestli jsme to nepřehnali, ale pak jsme byli spíš natěšení. Nakonec jsme spali v rozpadlém domě u místních a byl to jeden z nejlepších zážitků.

Určitě. V Česku jede vlak o pět minut pozdě a všichni jsou naštvaní. V horách na hranici Uzbekistánu jsem potkal muže, kterému auto zapadlo do příkopu. Byl úplně klidný a řekl: Počkám, ono se to nějak vyřeší. To mě inspirovalo. Na cestách často nevnímám čas, nevím ani, jaký je den. Jdu horami a řeším jen nejbližších pár hodin, kam dojdu, kde budu spát. A když domorodci ve vesnici tancují, jdu tancovat s nimi.

Nejdůležitější je jít s otevřeným srdcem. Když se usmějete, druhý člověk vám úsměv vrátí. Když si s někým v zapadlé vesnici potřesete rukou, hned vidíte, jak se přístup změní. Ptají se, kde jste se vzal a jestli nepotřebujete pomoct. Nikdy se mi ani na údajně nebezpečných místech nestalo, že by mi někdo nepomohl. Lidé nemají potřebu vám ubližovat.

Obrovská. Rozmanitá. Čína nás v mnoha ohledech technologicky totálně předběhla. Tam v podstatě neexistuje hotovost, i babička na trhu v zapadlé uličce chce QR kód. V supermoderních městech máte pocit, že jste někde v budoucnosti, zatímco o pár set kilometrů dál v poušti se zastavil čas. V ujgurské provincii Sin-ťiang jsou zase checkpointy každých padesát kilometrů, všude jsou kamery a skenery jako v policejním státě. Ten kontrast je neuvěřitelný.

Doslova. Ve dvaačtyřiceti si dodělávám magisterský titul z mezinárodních vztahů, protože mi to dává klíč k pochopení souvislostí. Když jsem seděl v čínském Turfanu v poušti a jedl ty nejsladší hrozny na světě, o kterých psal už Marco Polo ve 13. století, měl jsem až pocit dojetí. Jako bych byl součástí té historické kontinuity. Města jako Samarkand, Buchara nebo íránský Esfahán mají duši, která se nevytratila ani pod nánosem moderní doby.

Takových je spousta. Třeba v tádžických horách jsem potkal starého pána, který na mě okamžitě vybafl: Československo! Ukázalo se, že v sedmdesátých letech sloužil jako sovětský voják v Olomouci. Najednou sedíte v zapadlé vesnici v Pamíru a vyprávíte si o Hané. Je to fascinující a trochu absurdní. Na to se nedá zapomenout.

V Expedition Clubu jsem profesionální průvodce, tam jsou pravidla účasti daná. Ale u svých vlastních akcí uplatňuju drsný filtr. Zájemcům do telefonu líčím ty nejhorší možné scénáře, zimu, hlad, totální nepohodlí. Kdo se nezalekne, ten může jet. Cesta musí občas bolet. Musíte stát v horách a říkat si: Doprčic, co tady dělám? Jen tehdy si ten zážitek skutečně zapamatujete a někam vás to posune.

Třeba Írán považuji za svůj druhý domov. Lidé, kteří mi tam kdysi nezištně pomohli, jsou pro mě jako rodina. Když tam vypnou internet a já o nich tři týdny nic nevím, nesu to strašně těžko. Aktuální konflikty pro mě nejsou jen televizní zprávy, je to hluboká osobní bolest. První věc, kterou udělám, až se situace uklidní, bude, že do Iránu pojedu pomáhat, i kdyby to znamenalo odklízet trosky.

Letím znovu do Ghany a Toga. Pak mě čeká speciální expedice z Ázerbájdžánu lodí přes Kaspické moře do Turkmenistánu, což je jedna z nejméně navštěvovaných zemí na světě, a skončíme v Uzbekistánu. V létě pojedu tradičně do střední Asie jezdit na koni po Kyrgyzstánu, s přítelkyní chceme vyrazit do Číny a v plánu mám i Maroko, Saúdskou Arábii nebo Írán. Svět je malý a byla by obrovská škoda nevidět ho celý.