Jak jsem pěšky prošel Jižní Ameriku

Na gymnáziu jsem ze španělštiny zásadně propadal a k smrti ji nenáviděl. Nejspíš proto tomu osud chtěl tak, že mou největší cestovatelskou láskou se stal kontinent, kde si bez ní nedojdete ani záchod – Jižní Amerika. Jazyková bariéra a odlišné zvyklosti mi pak málem zlomily vaz hned při prvním přistání v Bogotě.

Kolumbie je sice bezvízová, ale imigrační úředník vás na letišti může z fleku otočit a poslat domů. Když jsem mu na otázku ohledně adresy v Kolumbii odpověděl lámanou španělštinou „nemám adresu, budu spát ve stanu v Andách“, jen nevěřícně vyvalil oči. Přeptal se mě ještě několikrát se stejným výsledkem. Jelikož však ve čtyři ráno nechtěl řešit deportaci, nakonec do papírů napsal asi adresu své sestry a pustil mě do země.

Svéráz Bogoty na mě dýchal na každém rohu. Historické centrum je kvůli bezpečnosti cizinců dobře střežené a prakticky všude hlídané vojáky a policií. Navzdory tomu jsem se hned první den setkal s prodejci kokainu. Přímo v koloniálním uličkách centra na mě začal podsaditý snědý chlapík s knírem mávat pytlíky s bílým práškem a tři vojáci se samopaly se jen pár kroků od nás otočili ke zdi a dělali, že nic nevidí. I to je realita Kolumbie.

Je však rozhodně lepší dát si do nosu jiným způsobem. U hranic s Ekvádorem jsem se poprvé setkal s vyhlášenou pochoutkou – morčetem na rožni. Na něm si pochutnáte od Kolumbie až po Peru. Zde v pohraničí však kult morčete dotáhli do absurdity. Morčata nejen servíruji tak jako Češi králíka, ale na ulicích jsou desítky stánků s plyšovými morčaty, přívěsky na klíče nebo třeba betlémem, kde jsou všechny postavy morčata. Dokonalý bizár.

Peru je živé stejně jako Kolumbie, avšak jeho tradice jsou odlišné. Tak třeba corrida, kterou milují především v odlehlých horských oblastech na severu. Bezpečná verze se odehrává v často provizorních dřevěných arénách, kde se mladí kluci navlečou do paruk a ženských šatů, načež je býk pořádně prožene, až jim padají umělé copy. Je však i verze, kde dráždí býka přímo na náměstí. Jakmile se utrhne, prchá celé město. Člověk tady pozná svou sílu. Se čtyřiceti kilometry v nohách a patnácti kily na zádech jsem stále zvládl přeskočit živý plot jako laňka. Býčí rohy za zadkem dokážou dodat potřebnou motivaci.

V Peru jsem byl jako pěst na oko. Mimo turistické oblasti zpravidla indiánské obyvatelstvo nikdy nevidělo bělocha a tomu odpovídaly reakce. Kousek za hranicí mě zastavila dvojice policistů. Když tři minuty bezradně listovali pasem a ztráceli se v nepřeberném množství razítek, osmělil jsem se: „Jestli hledáte vstupní razítko do Peru, tak je tady,“ zabořil jsem prst do stránek pasu. „Aha, tak díky. Já ho totiž ještě nikdy neviděl. Vlastně ani pas jsem nikdy neviděl a dokonce nepřeberném množství razítek, osmělil jsem se: „Jestli hledáte vstupní razítko do Peru, tak je tady,“ zabořil jsem prst do stránek pasu. „Aha, tak díky. Já ho totiž ještě nikdy neviděl. Vlastně ani pas jsem nikdy neviděl a dokonce ani cizince. Abych pravdu řekl, vlastně tě ani nechci kontrolovat. Jen kdyby ses se mnou vyfotil, protože mi chlapi v hospodě neuvěří, že někdo může být tak bílý,“ pronesl se širokým úsměvem. Pro místní jsem se evidentně stal největší turistickou atrakcí v regionu.

Zaujal jsem dokonce i místní děvčata. Běloch je zajímavý nejen fyzicky, ale takový sňatek zvedá jejich společenský kredit. V pouštích u planiny Nazca mě k sobě domů pozvala postarší paní a jak se ukázalo, měla dceru. Pod záminkou, že má zítra narozeniny a musím si s ní zatančit, se mě pokusila zdržet. Když to nezabralo, šla rovnou k věci – pojď si mě vzít. Následovala prohlídka celého pozemku, kde mi objasnila, kdy budu krmit slepice a jak se starat o prase. Pak už nezabralo ani přesvědčování o tom, jak je cesta dál nebezpečná. Představa zotročení na statku mě naopak donutila přidat do kroku a neotáčet se. Má cesta měla pokračovat do Bolívie, avšak Bolivijci mají specifický národní sport – státní převrat. Za dvě stě let své existence zažila země téměř totožný počet převratů a revolucí. Nyní se právě pokoušeli jeden realizovat a hranice byla zatarasena, když se bolivijští indiáni pokoušeli zablokovat město La Paz a vyhladovět ho. Ani po hodinách jsem se do země nedostal. Tak třeba příště.