Rozhovor s kajakářkou a dobrodružkou Freyou Hoffmeister

Pádlovala jsi kolem Austrálie, jižního ostrova Nového Zélandu, kolem Islandu, Jižní Ameriky a teď vlastními silami obeplouváš Severní Ameriku. A pak jsou nějaké ostrovy mezitím, o kterých se většinou nemluví.

Irsko bylo mezi Jižní Amerikou a Severní Amerikou, abych se udržela v kondici.

Není to posedlost? Potřeba všechno obeplout?

Jasně, je to mnohem zajímavější než pádlovat z A do B, většinou taky větší výzva, protože si člověk nemůže vybírat, kudy pojede. Můžeš si vybrat směr, ale nakonec přijde protivítr, protiproud… Je mnohem těžší něco obeplout dokola než pádlovat na trase z jednoho místa na druhé.

Mění to tvoje vnímání světa? Jsem si jistý, že po těchto zkušenostech prostě jinak vnímáš velikost světa, když víš, že jen tak, sama, dokážeš obeplout celou Jižní Ameriku.

Ne, jsem jako horolezec, který zdolává vyšší a vyšší hory, které jsou čím dál těžší a těžší a v jednu chvíli je všechny zdolal. Všechny osmitisícovky.

Takže si jen dáváš nové cíle?

Myslím, že už Austrálií jsem zdolala takříkajíc všechny osmitisícovky světa a v Jižní Americe jsem k nim přidala všechny sedmitisícovky nebo prostě tak nějak.

Takže ti nepřijde, že by to nějak změnilo tvé celkové vnímání světa?

Nepřijde. Ale máš pravdu, hranice se posouvají… Před deseti lety mě bavilo pádlovat na Islandu a po ostrovech a na Novém Zélandu, všechny ty, jak jim říkám „dvouměsíční ostrovy“. Existuje jenom hrstka lidí, kteří je všechny obepluli. No a já jsem pořád posouvala hranice možného dál a dál a obeplula jsem celý světadíl.

Dobře, ale stejně se mi nechce věřit, že taková zkušenost člověka nezmění. Když jsi byla tak dlouho sama na oceánu, setkávala se se zvířaty – to přece muselo změnit tvůj přístup k přírodě, vztah s mořem.

K přírodě mám velký respekt, pokud se mě ptáš, jestli mám strach nebo jestli se něčeho bojím, tak mám respekt zejména před nebezpečnými živočichy, např. před krokodýly v Austrálii, ledními medvědy a taky před černými a hnědými medvědy v jejich přirozeném prostředí, ale myslím, že je tam vždycky dost místa pro nás oba.

Existují příběhy, kdy jsi plula společně s velrybami. Nastal mezi vámi nějaký dialog – že by se velryby divily, co to tady pluje?

Bylo to prima. S jednou velrybou jsem se setkala hodně zblízka, doslova z očí do očí, asi to byla samice. Kroužily tam dvě velryby jedna kolem druhé, asi se milovaly nebo kdo ví, a dívala jsem se té velrybí samici přímo do očí a ona mně. Měla dlouhé řasy, byla to krása. Navíc asi přesně věděla, že jí neublížím a já věděla, že ona neublíží mně. Neublížila mi a tak to bylo po celou dobu. Když pádluju, a občas se to vedle mě bíle zpění a nikdy netuším, jestli je to něco nebezpečného. Ale oni o mně vědí, že tam pádluju, už dlouho předtím, než se mi zjeví.

Píše se i o tvém setkání se žraloky, kdy v kajaku zbyly díry po jejich zubech – ale ty o tom nemluvíš jako o útoku?

Ne, to bylo jedno z těch setkání, které se událo na severu Austrálie dělo se to tam vlastně docela často, někdy dvakrát třikrát denně. Plavou za tebou, ani si jich nevšimneš a v jednu chvíli se rozhodnou do tebe strčit a zjistit, co jsi za zvíře. První takové setkání bylo pochopitelně docela děsivé. Co to je? Nemáš nejmenší ponětí. A navíc to přišlo naprosto nečekaně. Nikdo mi neřekl, že tohle dělají. Ale pak už to bylo na denním pořádku, někdo mi strčil do zádi a… tak jsem si jen řekla: „Pryč odsud, nestarej se o ně, ani se neotáčej.“ Ani jsem je neviděla. Poslední žralok se objevil až ke konci severní třetiny Austrálie. Narážel o trochu víc a už skoro otevíral hubu, pak plaval k ostatním. Byl trochu větší, protože nahoře byla díra a na dně škrábanec, byly od sebe asi takhle daleko. Tak si umíš představit, jak velké tělo patří k takové hlavě. Ale ani toho jsem neviděla.

Možná to nebyl útok, ale jednoduše zvědavost.

Přesně tak, prostě zjišťoval, co jsem za zvíře. Na dně lodi mám černý pruh a to by mělo zabránit žralokům, aby na mě útočili, protože neexistuje žádné zvíře s černým pruhem. Asi to nefunguje.

Kousl si, nechutnalo a nechal být.

Přesně tak, žralok mě jen zkontroloval a potom otvíral tlamu… Ani jsem si nevšimla, že je tam díra. Jenom jsem zaznamenala velmi silný náraz a musela jsem zabrat plnou silou.

Viděl jsem fotku se želvou na tvém kajaku. Jak se tam dostala? Jak vyskočila?

No jasně viděla jsem ji a lákala hop, skoč! Ha, stvořila jsem nový druh skákající želvy, že jo? Ve skutečnosti to byla prostě mrtvá želva, a povedla se mi hezká fotka.

Když už jsi mluvila o horolezcích – oni často říkají o hoře, že ta jim dovolila vystoupat na vrchol. Vnímala jsi podobně vývoj počasí, moře, proudy, jestli ti dovolí plout a pádlovat anebo jednoduše pojedu, půjde to, nepůjde to?

Nevyznávám vůbec žádnou víru, ale možná existuje nějaký důvod, proč mi rodiče dali jméno po bohyni, možná jsem členkou jejich společenství, nevím. Můj kajak jsem pojmenovala Bohyně lásky k moři, moje jméno Freya znamená v nordických ságách bohyně lásky, takže tak. Kdoví, nakonec možná je na tom něco pravdy. Nevěřím ale v nic jiného než sama v sebe.

(Petr Horký: Zaujalo mne její obeplutí Jižní Ameriky. Vlastní silou urazit tak obrovskou vzdálenost… Jde o přibližně 24 000 kilometrů, které si rozdělila na osmitisícové úseky. Celkově se tomuto cíli věnovala čtyři roky. Pročetl jsem spoustu rozhovorů na toto téma a snad v každém z nich zopakovala krásné motto: „Můžete sníst klidně celého slona, pokud ho nakrájíte na dostatečně malé kousky.“ Krásný slogan, ale mnohokrát zopakovaný. Tak já se budu ptát na jiné věci.)

Jet sama kolem Jižní Ameriky… znám pár holek, které se chystaly projet JIžní Ameriku napříč a snažil jsem se jim to vždycky rozmluvit. Říkal jsem je to nebezpečné, nejezděte a už vůbec ne sólo. A ty jsi ženská, která jela kolem úplně sama. To je nebezpečné zdaleka ne jenom kvůli zvířatům, ale spíš kvůli lidem.

Ne, myslím, že to bylo dokonce lepší, že jsem žena, určitě. V Jižní Americe hrozilo spíš riziko od nebezpečných lidí, s tím souhlasím, je tam vysoká kriminalita. A v Austrálii hrozilo spíš nebezpečí od zvířat, čili od krokodýlů, žraloků a jedovatých mořských hadů a medúz. Myslím, že jsem měla jako žena, samozřejmě velmi sebevědomá žena, výhodu a když se objevil nějaký zloduch (takových setkání bylo víc), tak mu spadly rysy, když mě viděl, a nechal mě nakonec být.

Vysvětli mi, v čem to bylo lepší, jak jsi je přemohla? Jako chlap by ses mohla poprat, ale takhle?

Na nošení zbraně nemám ani pomyšlení, ani na nějaký sprej nebo cokoli proti útoku, protože není k ničemu. Na jednoho to zabere a přijde další z jiné vesnice a je to. To nemá smysl. Musíš se s tímhle potenciálním rizikem vypořádat šarmem a sebedůvěrou. Měla jsem řadu takových setkání. Třeba ve Venezuele – seděla jsem na pláži, všude byl klid a já právě obědvala, když přijel náklaďák, zastavil a vyskákalo z něj patnáct mužů. Patnáct chlapů kroužilo kolem mého kajaku a rozhodně nevypadali přátelsky. Přemýšlela jsem, co udělám. Vždycky mám po ruce kartičky s podpisem. Na zadní straně je popis mé cesty španělsky, protože španělsky neumím, a z různých důvodů španělsky i nerada mluvím. Pár základních slov samozřejmě umím. Ale rozhlédla jsem se kolem a zeptala se, kde je šéf. Byl to ten, co řídil náklaďák. Tak jsem vzala svou kartu a šla k němu. Nikdo mi nebránil, protože nečekali, že bych mohla něco udělat. Tak jsem šla k tomu chlápkovi a zeptala se, co dělá, odkud pochází. Pak jsem se taky představila a mluvila jsem, byla jsem aktivní a on uviděl, že se ta ženská nebojí! Nakonec mi řekl, jak se jmenuje, podepsala jsem mu kartu, on zapískal na své kluky, ti se vrátili do auta a odjeli. Mohli mi udělat cokoli: něco vzít, okrást mě, znásilnit, cokoli. Ale nic se nestalo a přitom určitě byli něco jako mafie, lidé, kteří jezdí po pláži sem a tam, od vesnice k vesnici a berou si každý týden výpalné.

Chápali tam lidé, co děláš a proč to děláš?

Ne. Nemohli mě nikam zařadit, do žádné škatulky – jihoamerické ženy nedělají to, co dělám já. První otázka většinou byla: „Jste vdaná?“ Další otázka pak: „A kde máte manžela?“ Někdy se zeptali přímo, jindy ne, ale určitě nemohli nikam zařadit nezávislou ženu, jako jsem já, a tak jsem na všechny ty zloduchy udělala dojem. Myslím, že v mnoha případech to zabránilo nepříjemnostem. Muž by na mém místě zažil nejspíš něco jiného…

Jednoznačně, ty jsi ten typ člověka, který řeší situace, bere je do svých rukou. Jak to bylo, když jsi rozběhla vlastní byznys? Jednoduše sis řekla: potřebuji peníze, mám ráda zmrzlinu, tak si otevřu zmrzlinárnu a bylo to?

Ne, měla jsem štěstí, že jsem měla nějaké peníze z dědictví po příbuzných. Ale pak jsem se rozhlížela a přemýšlela, co budu dělat. A narazila jsem na zmrzlinovou franšízu, která tou dobou hledala manažera do jednoho obchodu. Ze začátku jsem tedy nebyla nezávislá, ale druhý rok už jsem byla schopná ten obchod koupit, protože jsem asi byla dobrá. Tak jsem koupila první obchod a otevřela druhý a třetí a čtvrtý, měla jsem tenkrát sedm obchodů. Ale pak toho na mě bylo moc, když se mi narodil kluk, a řekla jsem si, že si nechám jen dva, nechtěla jsem toho řídit tolik. Teď si pěkně žiju ze dvou kaváren se zmrzlinárnou a jednoho velkého obchodu s vánočním zbožím, což je práce číslo jedna a číslo dva, a práce číslo tři je pádlování.

Je to tedy tak, že teď už tvoje pádlování vydělává? Živíš se pádlováním?

Ne, to ani náhodou, žiji ze zmrzlinových kaváren a to mi bez problémů financuje moji třetí práci. Šlo by to trochu zlepšit, kdybych byla aktivnější a dělala víc přednášek. Ale beru jenom ty, které přijdou samy. Chtějí je po mně a měla jsem jich spoustu ty první roky, co jsem dokončila Jižní Ameriku. Ale například tuhle zimu jich tolik není. Dělám jenom to, co přijde a když není nic, tak si prostě sednu a píšu knihu. To budu dělat teď.

Moc se mi líbí, že se prostě nebojíš nových dobrodružství, nových zkušeností, něco vyzkoušet. Řešit vše tak, jak to přichází. Musí za tebou přicházet spousta žen a žádat o radu: Jak mám změnit svůj život? Co jim říkáš?

Někdy je těžké odpovědět, protože život přináší různé věci. Ženy za mnou chodí, mám prostě nějaké vlastnosti, které ze mne dělají úspěšného člověka, co podniká velké cesty kolem světa. Přichází to s věkem, se zkušeností a pochopitelně mám pár dobrých genů, mentálně i fyzicky. Dohromady je to sada vlastností, díky kterým to celé funguje.

Máš nějakou radu, kterou často říkáš?

Začněte s málem a pokračujte s tím, co děláte, ať už je to cokoliv. To je vše, co k tomu můžu říct. Nikdo prostě nezačne obeplutím světadílu. Můžete nejdřív plout jenom kolem nějakého malého ostrůvku nebo po nějaké místní řece. A pak v tom prostě pokračujete. Když jste spokojení a máte úspěch, posunete své možnosti a hranice do další úrovně.

Jsi ve svém životě šťastná?

Ano, jistě.

Tak teď Severní Amerika. Vydala ses pádlovat kolem celé Severní Ameriky. Jednoduše proto, že to lze.

Ano, je to tak jednoduché. Po jižním ostrově přišel na řadu severní ostrov, to je normální. Severní Amerika.

Chtěl bych mluvit o tom studeném severním úseku, zvaném Severozápadní pasáž. Tam je pěkná zima.

To asi jo. Nezkoumala jsem zatím detaily, uvidím. Nezkoumám všechno, když se rozhodnu udělat to, co chci. Ale vím, že je to možné. Jiní se o to už pokusili, takže v tom nejsem první, bohužel.

Budeš kontaktovat toho, kdo byl první?

Ani nevím, kdo to byl, bohužel. Vím ale, že tam už někdo byl a dokonce to přepádlovali během jedné sezony.

Budeš se snažit najít je? Na konzultaci?

Internet to zjistí, uvidím, určitě to půjde a samozřejmě proč se nezeptat ostatních. Není třeba znovu vynalézat kolo. Ale obeplout to celé, to ještě nikdo nedal, o to jde. Na většině úseků už někdo pádloval, ale mohlo by to jít třeba jinou cestou.

Ty jsi tedy žena, které nevadí zima? Není ti třeba teď chladno?

Mohlo by být tepleji. Mám na sobě jenom tyhle kalhoty, takže…

Spousta ženských si doma pořád ztěžuje, jaká je jim zima…

Mám hrozně ráda v posteli termofor, to je fajn.

Jak dlouho myslíš, že to celé pojedeš?

Fakt nevím. Tak dlouho, jak to potrvá. Bude to prostě trvat tak dlouho, jak má.

Žádná představa? Týdny, měsíce?

Je mi to fuk. Akorát jednu věc vím s určitostí, nechci to protahovat mimo sezonu. Takže nechci pádlovat s kajakem přes ledové proudy a nechci zůstat na konci sezony uvězněna v ledu. To nemám v plánu. Chci to jet po nezamrzlém moři. Nejlepší sezona je, když neletím tam a zpátky ještě jednou. Nevím, jak dlouhé to bude. Záleží i na tom, jaký bude rok. Některé roky jsou lepší než jiné.

V kajaku musí být kosa, ne?

Ne, jenom si toho musím víc obléknout. Kajak je izolovaný a samozřejmě máme pěnovou výplň a pak suchý oblek a pod tím fleece.

A co ruce?

Je pár možností, jak si ruce chránit, ale žádná na 100 % neudrží ruce v teple celý den. Snad přijdu na nejlepší řešení. Když mi vymyslíš zahřívané pádlo, bude to lepší.

Je třeba nějaké topení uvnitř kajaku?

Zatím bohužel ne, ale do té doby možná…

Nějak by to mělo fungovat, ne? Když jsou vyhřívaná řídítka, volanty…

Vynálezci určitě něco vymyslí. Kdyby o tom chtěli přemýšlet, jestli se dá vynalézt vyhřívané pádlo, které pochopitelně nemusí mít nutně venkovní vyhřívání, spíš si vyrábět svou vlastní energii. Kapesní svítilnu nebo baterku taky rozsvítíš jen tím, že s nimi zatřeseš, takže to musí být nějak možné.

Přesně, využít ten pohyb pádla!

Přesně. Takže to musí být možné, ale nikdo se tím zatím nezabýval, protože na to pochopitelně není tak velký trh.

Prosím vysvětli mi něco. Nejsem kajakář. Ale když jsem se díval na tvoje videa, jak pádluješ, připadalo mi, že to pádlo sotva držíš – jen tak v prstech, že máš pořád otevřené ruce! Je to tak?

Správně. Nemusím ho držet příliš pevně, nemám křeče, ale spousta chlapů je má, navíc tenisovému loktu se dá zabránit, když nedržíš pádlo křečovitě. Když je potřeba, tak ruce zavřu, ale většinou je po každém záběru povolím, abych neměla křeče. Díky tomu nemám problémy s předloktím.

Jaký pohyb je při pádlování nejdůležitější? Které svaly jsou potřeba nejvíc?

Celá horní část těla, nejenom bicepsy, jak si mnoho lidí myslí, takže netáhneš a netlačíš tady, ale spíš máš paže jako prodloužení trupu a jimi mácháš sem a tam. Mácháš pažemi sem a tam a taky pracuješ nohama, když je potřeba zabrat.

Takže jsi nějak nohama zapřená v kajaku?

Ve většině běžných mořských kajaků má člověk nohy v takových volných návlecích, připravený, že se může kdykoli převrhnout. Závodní kajakář má nohy víceméně volné. Další věc je pak surf ski. Sedíš jakoby nahoře, na kajaku, pádluješ opravdu tvrdě, ale nohy si nikam připnout nemůžeš. Protože jsou volně, sedíš shora. Závodí na velkých mořích a taky na velkých vlnách a nepřevrhnou se. Mám to taky tak. Nohy mám volně a neblokuji je celý den, sedím volně, nemám křeče a můžu hýbat koleny i celým tělem. Tohle je technika ze závodů, ale bohužel ji kajakáři moc nepoužívají. A diví se, proč mají problémy a záněty loktů, křeče a bůhví co.

Častokrát pádluješ deset hodin denně.

Ano, bez potíží. I déle, když je potřeba.

To tě nebolí záda?

Ne, nebolí. Myslím, že mám dobře vyvinuté svaly v dolní části zad a taky mám asi volnější páteř z dob, kdy jsem dělala gymnastiku. Jako malá jsem dělala deset let gymnastiku.

Kdyby tě kdokoli oslovil, že se chce přidat během pádlování kolem severní Ameriky, tak řekneš, jasně, v pohodě, pojď?

Když bude mít odpovídající úroveň zručnosti a přiměřenou výdrž, mohla bych to zvážit.

Ale ty jsi určitě příliš rychlá, ne?

Vůbec ne.

Padesát kilometrů denně, to je hrozně moc!

Nejsem závodnice, nikdy jsem závodnice nebyla a závodnicí být nechci a jak stárnu, tak ještě méně. Není to o nezbytné tělesné zdatnosti, ale jsem prostě klidnější. Nemám ambice překonat něčí rekord, protože žádný není. Ustavit nějaký rekord kolem Severní Ameriky, jen proto, že to ještě nikdo nikdy nedokázal. Chci jenom pádlovat tak, jak chci. A když mám náročného partnera, pádluji trochu rychleji, když mám klidnějšího partnera, pádluji pomaleji.

Je těžké se to naučit?

No, když se chceš jenom naučit pádlovat, tak to v podstatě nic není. Vypadá to, že tebe by bylo snadné učit. Asi jo. Naučili se to jiní, proč bys to neměl zvládnout? Vypadáš sportovně a můžeš to zkusit.

Ta severní část, to je úžasný… mám moc rád polární oblasti a musí být nádherné proplout vlastní silou celou severozápadní pasáž.

No, nejdřív bys asi měl jít pádlovat někam jinam!

No jasně, že nejdřív ano! Máme tady nějakou řeku…

Nemám vůbec ponětí o tvé základní kajakářské zkušenosti, ale určitě by ses mohl vypracovat, takže až tě tam potkám, mohl bys být vhodný a dostatečně zkušený, abys to zkusil. Můžeš začít pádlovat v teplejších oblastech, je to trochu lehčí.

Musím říct, že ještě před hodinou by mne to ani ve snu nenapadlo! Ale abych byl upřímný, já bych se asi bál tebe! Jsi příliš zkušená, příliš rychlá, příliš silná.

Vypadáš jako vhodný adept na studenta.

Tady jde o chlapskou ješitnost! Budu si říkat: měl bych být rychlejší, silnější! Problém bude ve mně!

Byli i jiní kluci, kteří o tom už přemýšleli a šli, zkusili to. Myslím, že se budeš muset dost učit, jak jsi řekl.

Ty jsi v pohodě, nezávodíš, užíváš si to…

Prostě dávám přednost někomu, kdo ví, že je začátečník a začne jako začátečník, než když někdo řekne: „Počkej, umím pádlovat stejně dobře jako ty.“ To pak ukazuje, že mu zřejmě tu a tam něco schází. Pak mu je třeba ukázat, že přecenil své schopnosti. Ale s běžným nováčkem začínáme normálně, na začátku prostě nemůžeš vědět všechno. Jestli se chceš učit, jestli – jak říkáš – tě to zajímá, tak to můžeme udělat. Když člověk něco chce, dokáže cokoli.

To můžu podepsat. Kam chce hlava, když člověk ví co a proč, pak dokáže cokoli.

(Petr Horký: Když už jsme se dotkli tohoto bodu… Můj táta jezdil divokou vodu. Mám vzpomínky, jak si mne, jako malého kluka, posadil před sebe a jezdili jsme mezi brankami. Tím ale moje kajakářské zkušenosti končí. Výzva je ale tu a pochopitelně musí být přijata. A tak mi nezbylo než najít telefon do pražského Kajak Beach Baru a požádat o zapůjčení výstroje. A o pomoc. Petr Oldřich Novotný je zkušený kajakář a trpělivý učitel. Posadil mne do lodi a vypluli jsme na Vltavu. Lidi to je krása!)

Takže příštích deset let plánuješ pádlovat kolem Severní Ameriky.

Přesně. Je spousta úseků, které musím zvládnout.

Jak to vlastně plánuješ? Celou dobu jsi tam a občas odskočíš na měsíc dva do Evropy zařídit, co je třeba?

Plán je pádlovat půl roku a druhou půlku roku být doma. Protože ještě mám své obchody a taky ráda dělám něco úplně jiného. Ale možná… Teď je přede mnou druhá etapa na šest měsíců a příští rok budu asi tři měsíce tady a tři měsíce tam, měsíc tady. Záleží na tom, jak dlouho budu chtít být mimo práci v kavárně a dalších povinností.

Máš čtyřicet zaměstnanců, je to tak?

Kolem čtyřiceti, sedm manažerů a ostatní.

A ti všichni vědí: šéfka pádluje kdesi na druhém konci světa, máme pohodu!

Nene, to sice můžou, ale oni takoví nejsou. Jsou to schopní lidi, kteří umějí fungovat nezávisle.

Jsi přísná šéfka?

Ani ne, oni věří mně a já věřím jim. Samozřejmě, všichni pracují líp, když je šéf doma, ale lepší občas, než vůbec.

Líbí se lidem, koho mají za majitele? Že dělají ve firmě světově proslulé kajakářky?

Některým ano. Je spousta zákazníků k nám přijde na zmrzlinu, protože mne chtějí vidět – a já jsem obvykle pryč. Tak tam je veliký plakát, kde stojím, mám nad hlavou svůj kajak a kolem jsou další malé fotky. Jasně, hodně lidí chodí právě proto, že já jsem majitelka. Nevadí mi to. Je fajn mít jako práci – být slavná.

Máš ráda zmrzlinu?

Naneštěstí ano. Mám ráda sladkosti a až půjdeme na večeři, tak to poznáš. Připrav se, že deserty budou drahé!

V pohodě, můžeme vyrazit.

Koneckonců, už bych šla, mám hlad.

Autor: Petr Horký a Freya Hoffmeister

Videozáznam rozhovoru a další zajímavá interview najdete na www.youtube.com/petrhorky