Pomáhat se tu učí dřív než řídit auto

Ve své ordinaci si účtuje i osm tisíc dolarů za jeden můstek s korunkou, tady stála v zástěře s naběračkou. Zavolala jsem na ni a ona mi tou naběračkou zamávala. „Každou první neděli v měsíci od tří,“ řekla na vysvětlenou.

Ze všech věcí, kterým jsem v Americe za léta života musela přivyknout, je vztah místních k dobrovolnictví ten, který bych si nejradši propašovala v zavazadle zpátky do Česka. Tady to není nezvyklost, výjimka nebo práce pro věřící. Je to součást života. Práce zdarma se tu chytá každý – staří, mladí, bohatí i chudí, lidé v drahém kabátu i v ošlapaných teniskách.

První náraz jsem zažila cestou ze školy. Děti mi přinesly leták s prosbou, jestli by někdo z rodičů nemohl pomoct s organizací sportovního dne, vánočního trhu nebo třeba „International Night“, kdy má každá rodina představit svoji kulturu. Přihlásila jsem se na poslední jmenovanou v domnění, že tam za Česko budu jediná. Nad mísou vanilkových rohlíčků jsem tam potkala dvě Češky, které mi už v Miami zůstaly napořád. To je mimochodem věc, kterou jsem na americkém dobrovolnictví objevila až postupně. Nepomáhá jen těm, komu se pomáhá. Pomáhá člověku samotnému: vytrhne ho z bubliny, postaví do neznámé situace, naučí ho mluvit s lidmi, které by jinak nepotkal, dá mu zažít, že jeho pomoc má smysl. To není málo.

A hlavně – pomáhá tady úplně každý a začíná se už ve škole. Existuje tu místní obdoba SRPŠ, která organizuje akce a vybírá peníze pro školu. Celé to stojí jen na rodičovském dobrovolnictví. Každá třída má také svého „třídního rodiče“, kterého vybere na začátku roku třídní učitelka a dotyčný rodič jí pak celý rok ve třídě bezplatně asistuje. Sedí v hodinách, vystřihává obrázky, vybírá peníze, organizuje akce, připravuje podklady. Hodiny denně, zadarmo. Co za to? Čas strávený smysluplně ve škole a spolu s vlastním dítětem — v očích některých amerických matek to vyhrály ony.

Takže když pak děti dorazí na střední školu a dostanou jako součást maturity zadaný počet odpracovaných dobrovolnických hodin, nepřekvapí je to. V naší škole je to 50 hodin pro maturitu a více než 250 pro žadatele o stipendium na vysoké škole.

Náš syn ty hodiny doslova luxuje. Tu v neděli ráno pomáhal na běžeckých závodech, jindy četl pětiletým dětem z knížky o dinosaurech. V sobotu zase odjel do psího útulku vyvenčit ty psy, které nikdo nikdy chtít nebude. Když si jednou jeho kamarád Diego zorganizoval vlastní program – sportování s dětmi s handicapem – dostal za to 30 dobrovolnických hodin najednou. „Tak to netrumfnu,“ hlesl syn rezignovaně. Dva sedmnáctiletí kluci soutěžící, kdo víc pracoval zdarma!

Tahle samozřejmost má ovšem zadní vrátka. Diego si dobrovolnictví mohl dovolit, protože jeho rodiče vlastní úspěšnou stavební firmu. Pro velkou část teenagerů je naopak placená brigáda existenční nutnost. I na to ale školy myslí: děti musí mít splněné buď dobrovolnické hodiny, nebo hodiny placené práce. Právě proto, aby dobrovolnictví studujících paradoxně nevyrábělo další sociální nerovnost.

Že to ale není jen výsada bohatých, mě v Americe vždycky znovu překvapí. Loni jsem v den voleb šla do hlasovací místnosti a dala se do řeči s jednou z volebních úřednic. „Jsem tu od šesti ráno a budu tu do osmi večer,“ oznámila mi pyšně osmdesátiletá Eleanor. Když jsem se zeptala, kolik za to dostává, podívala se na mě, jako bych přiletěla z Marsu. „Peníze? Sto čtyřicet dolarů za čtrnáct hodin. To není platba, drahá. To je benzín a oběd. Já chci, aby moje země fungovala, víš?“ Američtí důchodci plní volební místnosti, knihovny, charitativní stánky i nemocniční chodby. Nedělají to z nudy. Dělají to ze zvyku, jako celý život.

Pomáhají tomu hluboké kořeny i to, že známí lidé jdou příkladem — od prezidentů až po celebrity. První dobrovolnickou organizaci, založil v roce 1736 Benjamin Franklin. Jimmy Carter se po odchodu z Bílého domu i s manželkou Rosalynn přidal k organizaci Habitat for Humanity a týden v roce chodili zatloukat hřebíky na stavbách domů pro chudé. Vidět prezidenta zatloukat hřebíky mělo nakažlivý efekt. Zpěvačka Dolly Parton léta provozuje program Imagination Library, který zdarma posílá knížky dětem...

Nebyla by to ale Amerika, kdyby se i to dobrovolnictví nedalo nějak koupit. Například místní pizzerie vyhlásí jednou měsíčně „School Night“ — když u nich rodiny přijdou na večeři, dvacet procent z účtu odejde na vybavení tříd a dítě si připíše čtyři hodiny. Kdo odběhne pětikilometrový běh „Run for Reading“ dostane tři hodiny do dobrovolnické knížky. Pomoc jako pomoc. A přesně jeden takový leták nás jednoho dne zavedl do programu Meals on Wheels — americké instituce, která rozváží teplé jídlo izolovaným seniorům, nabízí pět hodin za odpolední rozvážku a synovi to znělo lépe než další pětikilometr v sedm ráno. Hodili jsme jídlo do auta a dostali seznam pěti adres v okolí.

Předposlední byla jednadevadesátiletá paní Doris, vdova po veteránovi druhé světové války. Otevřela nám malebný domek, vzala si od syna tašku s lasagnemi a pozvala nás dovnitř na limonádu. „Konečně někdo, kdo poslouchá,“ řekla mu a začala vyprávět, jak její muž ke konci války přežil potopení křižníku USS Indianapolis. Zůstali jsme hodinu. Když jsme jeli domů, řekl mi: „Mami, tam za týden zase pojedem.“