AFRICKÁ JÍZDA

Na jihu Tanzanie jsme zažili okamžik, který by mohl být součástí každého dobrodružného filmu, ale když za vámi běží vesničané s mačetami a ocelovými trubkami, tak zrovna nad natáčením nepřemýšlíte. Bylo to takhle: Při hledání bezpečného místa na přespání jsme za tmy omylem vjeli na soukromý pozemek místních obyvatel. To, co následovalo, bychom si snad ani ve snu nedokázali představit. Reakce místných brzo ráno byla okamžitá a rozhodně ne přátelská. Skupina mužů vyběhla z okolních křovin, každý s mačetou v ruce, a začali nás obklopovat. Byli přesvědčeni, že jsme přišli zabrat jejich půdu, což pro ně byla naprostá nespravedlnost. Nálada v tu chvíli byla napjatá a naše snahy o vysvětlení se ztrácely v jazykové bariéře. Když se nám podařilo vysvětlit, že jsme pouze turisté, kteří se omylem dostali na jejich pozemek, stále jsme nebyli v bezpečí. Byli jsme odvlečeni do provizorního „vězení“, kde jsme strávili několik hodin čekáním, než došlo k nějakému rozuzlení díky přivolanému překladateli. Naštěstí se nakonec vše vysvětlilo, místní se uklidnili a došlo k omluvám. Dokonce jsme se nabídli, že u nich už zůstaneme, když nás nechtějí pustit, a vezmeme si jejich ženy, ale to odmítli. Konflikt skončil smírem, my pokračovali dále a s větší opatrností vybírali, kde bude možné přespávat.

Divoká krása a odlehlé vodopády – botswanský národní park Chobé nás přivítal neuvěřitelnými výhledy a přímým kontaktem s divokou přírodou. Tam jsem zažil nejkrásnější pohled na divočinu. Vypluli jsme na řeku a na palubě malé motorové lodi jsme se ocitli doslova tváří v tvář těm největším a nejsilnějšími zvířatům naší planety. Konkrétně v Botswaně žije kolem 130 tisíc slonů a třetina z nich právě v tomto parku. Sloni se pásli na břehu i ve vodě, hroši se s klidem pohybovali v řece a krokodýli se vyhřívali na slunci. Bylo fascinující pozorovat tato zvířata v jejich přirozeném prostředí, to vše z bezpečné vzdálenosti z paluby lodi.

Následně jsme zamířili k nedalekým Viktoriiným vodopádům, což je nejen jeden z přírodních divů světa, ale také šlo o místo, které jsme si vychutnali v naprostém tichu a klidu. Na rozdíl od mnoha turistických skupin, které sem přijíždějí v sezoně, jsme měli tuto přírodní krásu téměř pro sebe. Stáli jsme tam v tichu, s pohledem upřeným na úchvatnou vodní stěnu, která padala do hluboké rokle. Tento zážitek byl naprosto ohromující a nezapomenutelný. Pro štěstí na další kroky po Africe jsme vzdali hold bustě Emila Holuba, který jako první člověk na světě tyto majestátní vodopády zmapoval ve své knize.

Naše tříkolka Mája, kterou nám pojmenovaly děti a která nás provázela celou cestu, se ukázala jako naprosto neocenitelný společník. Cesty, které by pro většinu vozidel byly nepřekonatelné, se staly její doménou. V Zimbabwe jsme se dostali na písčitou silnici, která byla tak zničená, že by jí stěží projel i místní džíp. Ale Mája to zvládla. V Tanzanii byla cesta ještě horší! Místní nám pomohli upravit „cestu“ za malý poplatek a s jejich pomocí jsme pokračovali dál. Největší výzvou však bylo, když jsme ocitli v blízkosti divokého slona, který z ničeho nic vyběhl na cestu. V tu chvíli bylo jen na nás, abychom co nejrychleji našlápli do pedálů a ujeli do bezpečí. Mája naštěstí nikdy nezklamala a vždy nás dovedla do cíle, i když občas s trochou otřesů a nepohodlí a třemi zničenými spojkami. Důležité bylo, že nám umožnila zažít Afriku z úplně jiného úhlu pohledu.

Jedním z nejsilnějších zážitků naší cesty bylo setkání s kmenem Hadzabe, který žije u jezera Eyasi. Tento kmen, známý svými dovednostmi v lovu a sběru, je jedním z posledních, který stále dodržuje tradiční způsob života. Hadzabové byli kdysi obávaní lovci, kteří lovili antilopy a žirafy pomocí luků a šípů. Dnes jsou však loveni oni sami – turisty a fotografy, kteří se snaží zachytit kousek jejich kultury. Dostanete se k nim s průvodcem, který vám bude nápomocný i s tlumočením.

Naše cesta vyvrcholila v Ugandě, kde jsme už pořádně unaveni zaparkovali Máju. Dál se kvůli nepokojům v severních zemích nedostaneme. Tato země nám ukázala svou nádhernou přírodu, silný kulturní odkaz a nehostinné kouty, které si zachovávají svou divokost. Přesto jsme si z ní odvezli nejen vzpomínky, záběry do filmu i knížky, ale také malárii – nemoc, která nám připomněla, jak náročné a nevyzpytatelné mohou být cesty na tomto kontinentu. Afrika nás přivítala svou krásou, ale i svou syrovostí. Byla to lekce, která nás změnila. Když se sem vrátíme, budeme pokračovat v naší cestě s vírou, že každý kilometr stojí za to. Další cesta povede zpět na jih, ať mineme nehostinnou Demokratickou republiku Kongo a po západním pobřeží domů.

Pro mě je zázrak, že jsem to celé zvládli natočit a udělat z výpravy nějaký ucelený příběh, který napsala cesta samotná. Navíc to vše bez doprovodného štábu, jen s kamerami, které obsluhoval David a občas i já, jsme dokázali vytvořit cestopis, který lidi v kinech bavil, a to mě nejvíce těšilo. To byl důvod, proč jsem vyrazil do Afriky. Tato cesta nejen že zůstane zapsána v našich vzpomínkách, ale také se stala základem pro cestopisný film Africká jízda. A co se nevešlo do filmu, nedalo se natočit nebo naše osobní pocity i situace, které kamera nestihla, vešlo se do knížky.