Dobrodružství v kostarickém pralese

Moje nejmilovanější džungle je ta kostarická.Ve Střední Americe jsme s přítelem strávili během našich nomádských let zhruba rok a půl. A nejdivočejší zážitky máme z národního parku Corcovado. Bydleli jsme měsíc v pralese a setkání se zvířaty byla součástí našeho každodenního fungování.

Ráno co ráno nás budili vřeštani pláštíkoví, opice, jejichž křik se nese krajinou až na pět kilometrů. Vymezují si tak teritorium, vábí partnery i varují před nebezpečím. Pro nás byl jejich křik jediným znamením – že svítá a další nový den je před námi. Budíček jako z pohádky. Během snídaně na terase nám nad hlavou nejednou přeskákala rodinka bělovousých kapucínů. V nestřežené chvíli se dokonce stalo, že přišli snídat s námi. Ne, že bychom je tedy zvali ke stolu, ale hop a skok a banány jsou fuč. Smáli jsme se, že opice ví, co je dobré, toastový chleba je nezajímal. Braly jen ovoce.

Přítel pracuje jako programátor a naučil se mít při práci vždy vedle sebe položený foťák. Právě v pracovní době ulovil ty nejlepší snímky. V džungli totiž často stačí zpomalit a jen vnímat své okolí. Na zahradu našeho bydlení se slétávali všemožní exotičtí ptáci. Časem jsme se naučili poznat je po zvuku, i podle tvaru křídel v letu.

V zahradě jsme potkali také obrovské leguány zelené, kteří vypadají jako draci. Místní jim přezdívají stromové kuře, a to z prostého důvodu, zařadili je do svého jídelníčku. Ti z naší zahrady ale dokonale ovládali své mimikry, a spatřit se dali skoro jen, když se pohybovali.

Velice jsem si užívala také hojnosti ovocných stromů. V době naší návštěvy dozrávala jak manga, tak avokáda. Poprvé a naposledy jsem měla avokád k dispozici tolik, až jsem nevěděla, co s nimi. A manga? Z těch se stala moje posedlost. Výborná jsou nezralá manga nakrájená na tenké hranolky, pokapaná limetkou a poprášená chilli – to můžete vyzkoušet i z manga, co se dají sehnat u nás. Ta jsou totiž chronicky nezralá, ale i s těmi si Kostaričané umí poradit. Takové mango, co dozraje na stromě, to je ovšem pokrm bohů.

Jedna z mých nejmilejších vzpomínek je, jak jsem svačila spolu s ara papoušky. Cestou na pláž jsem si koupila banány a manga a sedla jsem si pod košatou mandloň. No a zrovna ve chvíli, kdy mi tekla šťáva z prvního manga po tvářích, usedl do koruny stromů páreček pestrobarevných králů oblohy. Ara arakanga je nádherný pták. A já je měla přímo nad hlavou, loupali jednu mandli za druhou, slupky mi padaly do klína, křičeli u toho na celé lesy a já se smála od ucha k uchu.

Popsané zážitky jsou pro nás velmi speciální, ale v džungli, obzvlášť když je tam člověk dýl a vybuduje si pro vnímání přírody smysl, jde tak nějak o koření radosti každého dne. Zvědavost nás ale táhla dál, a tak jsme se vypravili na několikadenní putování. Národní park Corcovado je chráněná oblast a chodit tam volně bez průvodce je zakázané. Na Mapy.cz, které jsou mimochodem nejlepší online mapy, co známe, jsme ale našli pěšinku podél pobřeží, která byla povolená. Nikdo nám o ní neřekl, protože místní se hlavně snaží prodat výlety pro turisty. Ale my jsme zavětřili příležitost zažít něco, na co budeme vzpomínat celý život. Našim cílem byl nejodlehlejší hostel v Kostarice – The Jaguar's Jungle Lodge. V té době šlo o levnou noclehárnu, dnes koukám jde o luxusní rezidenci. Inu, svět se mění. Trasa to není dlouhá, ale vyrazili jsme pozdě, v pátek po práci. Západ slunce je v kraji blízko u rovníku totiž chvilku po páté večer. Už se stmívalo, když jsme stáli na břehu divoké řeky a nevěděli, co dál. Brodit se nám nechtělo. Kdoví, jestli tam nežijí krokodýli. Nedaleko odtud, v řece Sierpe, cestou lodí do Drake Bay, jsme viděli několik mohutných krokodýlů, jak se potápějí pod zakalenou vodu. Čas na to vrátit se zpátky už jsme neměli, chodit džunglí potmě v noci, to taky není legrace.

Naší poslední záchranou byla jako v pohádce – kouzelná píšťalka, která visela na větvi nad řekou. Vedle ní byla cedule s nápisem: „Kdo chceš na druhý břeh, zapískej.“ A tak pískám a po chvíli napětí se objevují dvě mladé holky a jedou pro nás. Alice s Nelou jsou dvě Belgičanky, které dobrovolničí u Richarda, samotáře, který bydlí na kraji řeky a jeho poslání je zachraňovat želvy. Každé ráno se vypraví a prochází pláže ve svém blízkém i vzdálenějším okolí. Hledá želví vejce, která vyhrabává a nosí k sobě na pozemek, kde má chráněnou zónu. Tam na želvičky nemůžou jejich přirození predátoři, ani toulaví psi. Posloucháme jeho vyprávění a konečně nám kostarické rčení a zprofanovaný pozdrav Pura vida dává smysl. Usínáme u šumění vln, další den se projíždíme s Richardem kanoí po řece, které jsme se včera tolik báli. Ukazuje nám svá oblíbená místa a strávíme spolu celý den. Do Jungle hostelu vyrážíme až další ráno a naše dobrodružství pokračuje s každým naším krokem.