Kempování s dětmi v ománské poušti

Přebíráme v Maskatu terénní Mitsubishi, zkoušíme si rozložení a sbalení střešního stanu, kontrolujeme s Chrisem vybavení na kempování do pouště. Chris Haywood je původem Londýňan, v Ománu ale žije už přes čtvrt století a miluje zdejší přírodu. Je průkopníkem ománského off-road kempování a pronájem vybavených aut ho teď živí. Bereme s sebou propanbutanovou bombu s vařičem, tři skládací křesílka, stolek, bednu nádobí, kanystry s vodou. Chris nám ještě nad knižním průvodcem s mapami dává rady, kam se vydat, kde přespat, a kam naopak rozhodně nejezdit. Klade nám na srdce, abychom nekempovali ve vádích. Může totiž přijít nenadálá průtrž mračen a z úzkých soutěsek by nás příval vody nehezky vypláchl. Chris nás přidává do whatsappové skupiny, kterou spravuje a kde si kempaři po cestě vyměňují zkušenosti. Posílá nás ještě do supermarketu nakoupit proviant na týden cesty po divočině a přeje nám šťastnou cestu.

Do Ománu jsme se vydali těsně před Vánoci. Počasí je příjemné a turistů poměrně málo. Nebyli jsme si zpočátku jistí, jak moc to bude naši pětiletou dcerku bavit. Vyjíždíme z metropole a Andělka si na zadní sedačce kreslí a hraje. Uvidíme. Plánovali jsme cestu tak, abychom netrávili většinu času v autě. Víc jsme si chtěli užít kempování na hezkých místech. Chtěli jsme kempovat u moře, chtěli jsme spát v horách, a chtěli jsme také projet písečnou poušť Wahíba. Tohle všechno je v rozumné vzdálenosti od Maskatu. Se zásobami těstovin, rýže, konzerv a nějaké zeleniny jsme se ani nemuseli zastavovat v civilizaci.

První noc jsme se upíchli na pláži asi dvě hodiny cesty od Maskatu. Bylo to poslední místo během naší cesty, kde jsme nebyli úplně sami. Rozložený střešní stan vytvořil vedle auta příjemný přístřešek. Uvnitř stanu je napevno velká pohodlná matrace a Andělka lítá radostně po žebříčku nahoru dolů. Vysoko ve stanu se cítí bezpečně. Jdeme se ale vycachtat do vlnek příjemného moře a večer pečeme na dřevě posbíraném u cesty kousek masa. Další den se vydáváme znovu jen na takovou cestu, abychom v autě strávili jen pár hodin. Kousek od kamenité cesty míjíme široké vádí s akáciemi. Sjíždíme terénem a dáváme si ve stínu stromů siestu. Rozkládáme křesílka, stolek, vaříme kafe. Nikde nikdo, tu a tam projde kolem koza nebo osel a nás obklopují nádherné scenérie arabské krajiny.

Před nocováním projíždíme vádím, kterým protéká průzračně čistá říčka. Koupel před spaním je jistá, tohle jsme v ománské poušti nečekali. Na dobré Chrisovy rady ale vádí opouštíme a vyjíždíme spát na kamenitou planinu kousek výš. První noc v poušti, ale ještě ne té písečné. Andělka si nové prostředí užívá, dáváme společně na obloze dohromady souhvězdí, vaříme večeři a před spaním zahrabáváme do popela brambory. Čekají nás noci na dalších krásných místech, včetně písečných dun. Ománský kemping se ukázal jako skvělý zážitek pro nás rodiče i pro naši dcerku. O rok později už s námi jela i bratrova rodina se dvěma malými holkami a užívali si to úplně všichni. Se dvěma auty jsme si navíc troufli i do míst, ze kterých jsme měli sami respekt.

Jak říká Chris Haywood, zatím je kempování v Ománu zcela volné. Snad to tak i zůstane. Záleží ale na chování turistů a na tom, v jakém stavu budou přírodu po sobě zanechávat.