Street food, východní filozofie, exotika

Jmenuji se Petr Dzingel, pocházím z maličké vesnice na východě Čech. Jako dítě jsem se rozhodl vidět svět. Hltal jsem nedělní cestopisné dokumenty a bez jakýchkoliv dispozic a předpokladů z rodiny a potřebných peněz mě snění zavedlo na cestu, která mi umožnila podniknout desítky výprav mimo naši vlast. Zamiloval jsem se do Asie, kam se 18 let pravidelně vracím odpočinout si od našeho nabuzeného a uspěchaného stylu života, kde se všechno za každou cenu jen „musí“. Ano, na první dobrou bych řekl, že Asie vám zatáhne ruční brzdu, zákonitě zpomalíte a zamyslíte se nad tím, jestli to, co žijete a myslíte si, že potřebujete, je ke šťastnému životu opravdu nutné. Vidíte tam lidi, kteří sice mají obvyklé životní starosti jako my, ale jsou jim jaksi volnější, neřeší je, nehroutí se, vystačí si s málem, starají se jeden o druhého a svou rodinu obzvlášť. Příliš neplánují, nemyslí na budoucnost a váží si každého dne. U většiny to tak je. K tomu ta exotická krajina, všechno krásně barevné a voňavé a pak… ano, božské, skvělé jídlo! A tomu bych se tady více pověnoval. Zkusím vypíchnout pár historek z mých cest spojených s jídelními prožitky.

Věnuji se street foodu – životnímu stylu lidí, který je spojený s jídlem. Je tisíce let starý a většinou zrcadlí životní příběhy obyčejných, chudých lidí, kteří neměli žádné peníze, a tak byli nuceni z levných lokálních surovin uvařit pokrmy, které by je zasytily a byly by chutné. A když jim něco zbylo, podělili se se sousedy a přáteli. Když jim jídlo zachutnalo, tak se to rozkřiklo a příště se uvařilo více, pak zase více, a potom se na ulici postavil stoleček a začalo se prodávat i kolemjdoucím. To je jeden z mnoha pří-běhů popisujících street food.

V Bangkoku, ve slavné čtvrti China Town, se denně navečer otevírají desítky pouličních stánků se všemi pochoutkami thajsko-čínské kuchyně. Trh funguje někdy už od roku 700 našeho letopočtu a seženete zde pouliční „šmaky“ od klasických smažených nudlí pad thai, přes tradiční, po skořici vonící vývary s nudlemi, zeleninou a pořádným kusem vepřového kolene a čerstvého chilli k osmaženým pavoukům, červům a kobylkám – pochoutce pro turisty, kterou vám zastříknou sojovkou s rybí omáčkou a pokapou limetkou.

Naposledy jsem na trhu jedl na konci roku 2022 a dal jsem si krevety obalené v nějakém kořeněném těstíčku, které pak usmažili v oleji a dali mi k tomu na namáčení extrémně pálivý dip z červených chilli papriček smíchaný s limetkovou šťávou, palmovým cukrem, česnekem a rybí omáčkou. Chutnalo to teda skvěle, to ano, ale klasicky jsem v nadšení zapomněl, že ty jejich chilli omáčky jsou někdy několik dnů sta-ré, válejí se v hrncích venku v teplotách i okolo 40 °C, a tak jsem cca do hodiny letěl na záchod s křečemi žaludku, které jsem si užíval další dva dny. Bože, jak jsem starej, tak jsem… Ono se to dá lehce poznat, když už je omáčka chycená – je jakoby nakyslá, vypadá tak trochu krémověji než obvykle. No, dobře mi tak. Není to však běžné.

Když jsem se v roce 2008 plavil v čínském vnitrozemí z města Guilin po řece Li do městečka Yang Shuo, byl jsem jediný běloch na lodi. Řeka se klikatila jako had mezi vystouplými pahorky vápencových skal, které vypadaly jako velbloudí hrby – toto místo je samotnými Číňany hodnoceno jako nejhezčí na světě. Je to tam opravdu nádherné. Na lodi jsme měli společný oběd. U kulatého stolu jsem seděl s dalšími deseti lidmi, přinesli nám na stůl mísy s jídlem – houby smažené v sezamovém oleji, napařovaná zelenina s česnekem a chilli, vychlazená salátová okurka podrcená s česnekem a chilli olejem se sezamovým semínkem, smažené vepřové se zeleninou, restované hovězí s cibulí a zelenými paprikami, tofu namočené v super silném vývaru, rýže, nudle, různé omáčky, dušené kuřecí pařáty, nakládaný bambus a sladká vaječná omeleta na čínský způsob. Bylo to neskutečné, čínská kuchyně je jednoduchá, ale vždy skvěle dochucená, užíval jsem si to na max. U stolu se pila pálenka z ananasu, podobná naší slivovici, Číňani krkali, mlaskali a klidně si i prdli. Tak to tam je.

Ale největší pozdvižení, kromě mého tetování a dredů, vzbudil můj zájem ochutnat místní pálenku, která byla ve velkých sklenicích s naloženými hadími hlavami. Já se na to jen díval, ale desítky Číňanů mě začaly hecovat, ať si dám, že mě to pak dole bude skvěle fungovat a že budu dlouho zdráv. No tak jsem si panáka dal. Bylo to chuťově hnusné, trpké, smradlavé. Ale měli jste vidět ten řev na celé lodi! Oni byli fakt šťastní, že jsem to zmáknul.

Čína je z mých cest po Asii vždy největší úlet. Je úplně jiná, na nic si nehraje, je mnohdy drsná, a přitom tak otevřená a naturální. Tam vás překvapí skoro všechno, každý den se jen divíte. Je skvělé to pozorovat a vše nasávat. V Pekingu můžete na rušné ulici v centru města vidět kousek nad hlavou viset desítky vepřových hlav, které se tam suší zavěšené na provazu, v čínském vnitrozemí v chudé vesnické oblasti potkáte na prašné cestě sedící babičku, která prodává sušené krysy a netopýry, v oblasti Futien, celosvětově proslavené pěstováním zeleného čaje, můžete zakusit šálek oblíbeného čaje oolong za několik desítek tisíc, o kus vedle vám na špejli ugrilují celé ptáčky velké jako dětská pěst, které zalijí sladkou švestkovou omáčkou s chilli papričkami. V Hong Kongu můžete sedět na ulici v místnosti připomínající starou rezavou vybydlenou garáž, kde za 100 Kč podávají dim sum knedlíčky oceněné několika michelinskými hvězdami, anebo v Šanghaji ve výtahu plném lidí můžete obdivovat krásnou mladou slečnu, která

Docela mě překvapila podobnost některých našich chutí. Třeba na Srí Lance a v Kambodži mají velmi podobnou rajčatovou polévku, jako máme my tady v Evropě. Je krásně krémová a chuťově se moc neliší. Oni do ní na začátku dávají trošku sušeného mletého koriandru a kurkumy, sušeného zázvoru a chilli. Já k tomu přidám ještě stéblo citrónové trávy a pár limetkových listů. A byli byste překvapeni, že i když je to tady pro nás nezvyklá kombinace, tak i s naší lžičkou zakysané smetany je to odpal do vesmíru. A díky koření uvnitř skvěle zahřeje a je to zdravé.