Za severním polárním kruhem
Když si v 17 letech jako zdravá slečna vysníte Lofoty, ale navštívíte je poprvé až ve 33 letech s trochu větším handicapem. Na dvou protézách, bez většiny prstů na rukou a s transplantovanou ledvinou. Pro mě to ale neznamená, že bych se svých snů měla vzdát.
V Norsku už jsem jednou byla. V 15 letech s rodinou, a dodnes to beru jako jednu z nejlepších dovolených. Na Islandu a ve Finsku jsem byla zase s kamarády. Ale s kým jet na Lofoty, když rodině se nechce, přítele nemáte a většina kamarádů chce jet do tepla? Přece jen se ale našel kamarád Petr, kterému zima nevadí a nedělá mu problém celý trip odřídit (vzhledem k handicapu mám předělané auto na ruční řízení, a auto z půjčovny bych si netroufla řídit nohama).
V tomto článku

Výšlap na horu Hesten s výhledem na Seglu
Náš první naplánovaný výšlap, než se dostaneme přímo na Lofoty, byl na horu Hesten na ostrově Senja (zhruba tři hodiny cesty od letiště v Tromsø). Od rána sluníčko, mohlo se jít v tričku s krátkým rukávem, ale to bych nebyla já, abych se zbytečně nenabalila. Vždyť jsme na severu Norska! Postupně shazuji bundu i mikinu. Čepice, čelenka, rukavice, druhá mikina, to vše mohlo v klidu zůstat v autě a mohla jsem si tak ušetřit pár gramů v batohu.
Trasa ze začátku není náročná. Postupně začínají přibývat kameny a pro mě jako amputovaného člověka už je terén obtížnější. Na pár místech mi Petr podává pomocnou ruku (pokud se zrovna nekochá nebo nefotí). A zachraňují mě samozřejmě hůlky. Nejsme ani v půlce a už jsou tu nádherné výhledy. Usoudíme, že na úplný vrchol by bylo bláznovství lézt, vzhledem k obtížnosti, a tak se dvě hodiny potulujeme kousek pod vrcholem, ale pořád s krásným výhledem na ikonickou horu Segla. Oba čekáme, až ten druhý nadhodí, že už bychom mohli jít dolů. Jenže ono je tu tak hezky, klidně, minimum lidí.
Cestu dolů vždycky nějak přetrpím. Kolikrát říkám, že bych šla raději třikrát nahoru než jednou dolů. Když to jde, často volím trasy, na kterých z vršků hor jede lanovka nebo třeba skibus. Tady bohužel nic takového nebylo a po celý týden ani nebude.

Východ slunce na hoře Reinebringen
Večer před usnutím nastavuji budík na 1:00, abych se šla podívat, zda půjde na nebi vidět polární záře. Druhý budík nařizuji na 3:00, abychom ve 3:30 mohli vyrazit z ubytování. Se mnou prostě chcete jet na dovolenou. Dostatek spánku zaručený ☺.
První budík, probouzím se. Ale jsem hrozně líná nasazovat nohy jen na pár minut. Šťouchám tedy do Petra, jestli by se nešel podívat aspoň z okna. Vstává a po chvilce se mrzutě vrací, že tam nic není. Znovu usínáme. Přijde nám to oběma jako několik minut a zvoní druhý budík. Připadám si, jako bych si dala flat white nebo nějaký nakopávač, jak jsem nabuzená a hlavně natěšená! Petr už se mnou takové nadšení nesdílí.
Poprvé se rozhodneme zabalit jen do jednoho batohu, protože to nebude dlouhý výlet. Později zjišťuji, že to byla největší chyba celého týdne. Máme vše a zavíráme za sebou dveře. Nad hlavou vidím hodně slabou polární záři. To nám to ale pěkně začíná! Cesta autem na parkoviště nám trvá 10 minut. Parkujeme na posledním volném místě (štěstí se nás stále drží). Od auta jdeme necelý kilometr k místu, kde začínají kamenné schody. Ze začátku jdeme obklopeni nízkými stromky, hlavně břízkami. Schody jsou po stovkách označené, což mně osobně hodně pomáhá, protože jsem přestala počítat asi u dvoustého schodu. Zhruba u sedmistého schodu, kde už máte nádherný výhled do okolí, na chvilku zastavujeme, abych si svlékla další vrstvu oblečení a trochu se napila. Petr normálně moc nemluví, ale tady nemluví vůbec! Ještě je tma, takže moc nevidím, že ztrácí barvu v obličeji a po chvilce sám přiznává, že mu výšky nedělají dobře. Po nevím kolika letech, co ho znám, se dozvídám tuhle informaci! V duchu si říkám, jak musel trpět na předešlých výšlapech. Tady je to ale pro něj opravdu stopka. Usoudíme, že bude nejlepší, když půjde dolů a na ubytování se ještě chvíli vyspí. Já si mezitím vyjdu sama na východ slunce. Jak rychle jsme se rozešli, tak rychle jsem si začínala uvědomovat, že vlastně s sebou nic nemám – péřové rukavice, vodu, další vrstvu oblečení, svačinu, čepici. Vše, co potřebuji, abych vydržela na vrcholu až do úplného rozednění. No nic, zatnu zuby a vydržím, co půjde.

Jsem nahoře! Na vrcholu hory, kterou jsem si napsala jako první na seznam míst, která chci na Lofotech vidět. Ten výhled je dechberoucí! V tu chvíli mě nic jiného nezajímá. Jen se dívám, a po těle mi naskakuje husí kůže. Mám to tu celé jen pro sebe, protože jsem tu jako úplně první! Já, která nikdy a nikde není včas, natož abych byla někde první! Navíc jsem to zvládla těsně pod hodinu. Sedám si na kámen a vyčkávám na východ slunce. Bohužel do úplného rozednění nevydržím, protože se do mě dává velká zima, a tak se rozhodnu jít pomalu dolů. Na každém dvoustém schodu dávám odpočinek, protože chůze dolů je pro mě mnohem náročnější než nahoru. Začínám potkávat turisty, kteří jdou nahoru. Řeknu vám, tolik krásných komenářů jsem snad nikdy neslyšela. Asi není moc běžné na takovém výšlapu potkávat turisty s amputacemi. Na pětistém schodu dávám vědět Petrovi, že pro mě může pomalu vyrazit. Pahýly mě už dost bolí. Cítím, že se mi dělají puchýře a do toho mi v kolenním ohybu praskla kůže do krve. Teď už mě žene dopředu jen vyhlídka na horkou sprchu a že aspoň na pár minut schodím nohy...
Ještě před několika lety bych si nedovedla představit, že takový výšlap dokážu. V pětadvaceti letech jsem onemocněla meningokokovou meningitidou a kvůli tomu přišla o obě nohy pod koleny, většinu prstů na rukou a selhaly mi ledviny. O rok pozdeji jsem musela podstoupit transplantaci ledviny. Tu mi daroval táta... Ale jak se říká, že vše zlé je k něčemu dobré – díky mému zamotanému osudu byla založena nadace Padající hvězdy, kde pracuji a můžu tak pomáhat plnit přání dalším lidem.
Autor

